Přivlastňovací zájmena: мо́ят a ми

Dva způsoby, jak říci „⁠moje⁠“:

Dlouhý tvar — před podstatným jménem; shoduje se jako přídavné jméno a má člen: „⁠моята кола⁠“ (moje auto), „⁠моят брат⁠“, „⁠моите деца⁠“. Bez členu může stát před podstatným jménem („⁠мой приятел⁠“, můj přítel) nebo samostatně: „⁠Това е мое.⁠“ — To je moje.

Krátký tvar — za podstatným jménem se členem: „⁠колата ми⁠“, „⁠апартаментът ни⁠“, „⁠децата им⁠“. To je běžná každodenní volba.

Rodina: blízcí příbuzní v jednotném čísle obvykle nemají člen: „⁠майка ми⁠“, „⁠брат ми⁠“, „⁠сестра ти⁠“. Ale: „⁠синът ми⁠“, „⁠съпругът ми⁠“, „⁠детето ми⁠“ a v množném čísle „⁠децата ми⁠“, „⁠родителите ми⁠“.

S přídavným jménem následuje krátká forma za přídavným jménem: „⁠новата ми кола⁠“ — moje nové auto.

„⁠си⁠“ = vlastní (subjektu): „⁠Взех си чадъра.⁠“ — Vzal jsem si deštník. Srovnej: „⁠Той взе чадъра му.⁠“ — Vzal něčí deštník.