Co se mi stalo

Миналия понеделник ми се случи нещо много странно. Отначало всичко вървеше нормално: станах в седем, пих кафе и излязох за работа. Тъкмо стигнах до спирката, и автобусът тръгна пред очите ми. Докато чаках следващия, започна да вали, а аз, разбира се, бях забравил чадъра си вкъщи. По едно време до мен спря една кола. Шофьорът отвори прозореца и ме попита: „Георги, ти ли си?“ Оказа се, че това е Даниел, мой съученик от гимназията. Не се бяхме виждали от двайсет години! Даниел ме закара до офиса и по пътя си разказахме всичко за живота си. Междувременно шефът ми звъня три пъти, но аз не чух телефона. Когато най-сетне влязох в офиса, всички ме гледаха странно. Оказа се, че важната среща вече е свършила. За щастие, шефът не се ядоса. В крайна сметка този ден не беше чак толкова лош: изпуснах един автобус и една среща, но намерих стар приятел. Вечерта разказах всичко на жена си и двамата се смеехме дълго.

Minulé pondělí se mi stalo něco hodně zvláštního. Zpočátku všechno běželo normálně: vstal jsem v sedm, dal si kávu a vyrazil do práce. Zrovna když jsem došel na zastávku, autobus mi odjel přímo před očima. Zatímco jsem čekal na další, začalo pršet, a deštník jsem samozřejmě nechal doma. V jednu chvíli vedle mě zastavilo auto. Řidič stáhl okýnko a zeptal se: „⁠Georgi, jsi to ty?⁠“ Ukázalo se, že je to Daniel, můj spolužák z gymnázia. Neviděli jsme se dvacet let! Daniel mě hodil do kanceláře a cestou jsme si vyprávěli všechno o svých životech. Mezitím mi šéf třikrát volal, ale neslyšel jsem telefon. Když jsem konečně vešel do kanceláře, všichni se na mě divně dívali. Ukázalo se, že důležitá porada už skončila. Naštěstí se šéf nezlobil. Nakonec ten den nebyl tak špatný: zmeškal jsem jeden autobus a jednu poradu, ale našel jsem starého kamaráda. Večer jsem všechno vyprávěl ženě a dlouho jsme se tomu smáli.