Od pádů k předložkám a členu

В упражнение за стари текстове една студентка написа, че българският е загубил падежите си през 1945 година. Преподавателят не зачерта изречението веднага. Попита как би могъл един указ да промени речта на хора, които никога не са го чели. После отвори книга от деветнадесети век. Предлозите и членуваните съществителни вече бяха там. Грешката се оказа полезна, защото смесваше две различни истории: развоя на граматиката и уреждането на правописа. Старобългарският разполага с развита падежна система. Окончанията помагат да се разпознаят отношенията между частите на изречението. При прехода към съвременния български голяма част от тези разлики постепенно отпадат. Това не е внезапно забравяне на правила. Различни форми се изравняват, а предлозите поемат важни задачи. Словоредът също участва в изграждането на смисъла, но не е свободен нито в стария, нито в новия език по един и същ начин. Сравнението трябва да се прави в изречение. Изолираната дума не винаги показва каква е връзката ѝ с останалите. В съвременния израз „книгата на брата“ предлогът въвежда отношение на принадлежност. Това не означава, че съществителното е получило нов падеж само защото пред него има „на“. Нито означава, че всеки предлог винаги има едно значение. „Пиша на брата“ изразява друга връзка, макар външно конструкциите да си приличат. Паралелно с тези промени се развива и следпоставеният определителен член. Неговата история е свързана с показателни форми. При описването ѝ е изкушаващо да се разкаже лесна история: падежите изчезнали и на тяхно място дошъл членът. Такава картина обаче прикрива разликата между граматичните задачи. Членът не показва сам по себе си същите отношения, които се изразяват с падежни окончания. Определеността и участието в изречението са свързани, но не са тъждествени понятия. Днешният език пази и следи от по-стари разграничения. Местоименията „аз“ и „мен“ не се разменят произволно. Звателните форми също остават живи, макар употребата им да зависи от думата и ситуацията. Обръщението „брате“ може да се чуе и днес, без говорещият да възстановява старобългарската граматика. Именно такива примери предпазват от крайни заключения. Когато казваме, че падежната система е ограничена, не твърдим, че всички разлики между именни форми са изчезнали без следа. В час възникна и друг въпрос: дали езикът е обеднял, след като има по-малко окончания? Преподавателят върна въпроса към обикновено изречение. Ако две конструкции позволяват да се назове една и съща връзка по различен начин, броят на окончанията не измерва богатството на мисълта. Един език може да разгърне значението чрез предлог, друг чрез окончание. Сравнението описва средства, а не подрежда общностите според тяхната предполагаема способност да мислят. Накрая студентката пренаписа своето изречение. Вече беше отделила правописната реформа от дългия граматичен развой. Тя добави, че една стара страница може да съчетава позната конструкция с непозната буква. Отпадането на тази буква при осъвременяване не бива да се представя като превод на цялата граматика. Поправката стана по-дълга от първоначалното твърдение. Но за пръв път обясняваше какво точно се е променило, какво е останало и защо тези въпроси не получават отговор с една дата. За домашна работа групата получи два съвременни примера и един стар запис. Задачата не беше да отгатне века по буквите, а да назове кои елементи носят граматичната връзка. Всяко заключение трябваше да бъде подкрепено с наблюдение върху самия текст.

Ve cvičení o historických textech student napsal, že bulharština ztratila své případy v roce 1945. Učitelka svou větu hned neškrtla. Ptal se, jak může vyhláška změnit řeč lidí, kteří ji nikdy nečetli. Pak otevřel knihu z devatenáctého století. Předložky a podstatná jména s určitými členy už tam byly. Chyba se ukázala jako užitečná, protože zaměňovala dvě různé historie: gramatický vývoj a regulaci pravopisu. Stará bulharština má rozvinutý případový systém. Konce pomáhají identifikovat vztahy mezi částmi věty. Během přechodu k moderní bulharštině mnohé z těchto rozdílů postupně zmizely. Nebylo to náhlé zapomenutí pravidel. Různé formy se sloučily, zatímco předložky převzaly důležité funkce. Slovosled také pomáhá vytvářet význam, ale není svobodný přesně stejným způsobem ve starých a moderních jazycích. Srovnání musí probíhat v rámci věty. Izolované slovo ne vždy odhalí svůj vztah k ostatním. V moderním výrazu „⁠книгата на брата⁠“ předložka zavádí držení. To neznamená, že podstatné jméno nabývá nový pád jen proto, že mu předchází „⁠на⁠“. Ani každá předložka nemá vždy jeden význam. „⁠Пиша на брата⁠“ vyjadřuje jiný vztah, i když konstrukce vypadají podobně. Spolu s těmito změnami se vyvinul postponovaný určitý člen. Jeho historie je spjata s demonstrativními formami. Je lákavé vyprávět jednoduchý příběh: případy zmizely a na jejich místo nastoupil článek. Tento obrázek však skrývá rozdíl mezi gramatickými funkcemi. Článek sám o sobě nevyjadřuje stejné vztahy jako koncovky pádů. Definičnost a role slova ve větě jsou příbuzné, ale odlišné pojmy. Moderní jazyk také zachovává stopy starších rozlišení. Zájmena „⁠аз⁠“ a „⁠мен⁠“ nelze libovolně zaměňovat. Vokativní formy zůstávají také živé, i když použití závisí na slovu a situaci. Adresa „⁠брате⁠“ je slyšet dodnes, aniž by její mluvčí obnovoval starobulharskou gramatiku. Takové příklady chrání před rozsáhlými závěry. Tvrzení, že se systém případu zmenšil, neznamená, že každý rozdíl mezi nominálními formami zmizel beze stopy. Ve třídě vyvstala další otázka: zchudl jazyk, protože měl méně koncovek? Učitel vrátil diskusi do obyčejné věty. Pokud dvě konstrukce vyjadřují stejný vztah rozdílně, počet zakončení neměří myšlenkovou bohatost. Jeden jazyk může vyjádřit význam prostřednictvím předložky, jiný prostřednictvím koncovky. Srovnání popisuje zdroje; neřadí komunity podle jejich domnělé schopnosti myslet. Nakonec studentka svou větu přepsala. Nyní oddělila reformu pravopisu od dlouhého vývoje gramatiky. Dodala, že stará stránka může kombinovat známou konstrukci s neznámým písmenem. Odstranění tohoto písmene při modernizaci pravopisu by nemělo být prezentováno jako překlad celé gramatiky. Její oprava byla delší než její původní tvrzení. Poprvé však vysvětlilo, co se změnilo, co zůstalo a proč na tyto otázky jedno rande nemůže odpovědět. Za domácí úkol dostala skupina dvě moderní ukázky a jednu historickou psanou formu. Jejich úkolem nebylo uhodnout století z písmen, ale identifikovat, které prvky zprostředkovaly gramatický vztah. Každý závěr potřeboval podporu pozorováním samotného textu.