Gabrovo humor

Когато Елена ме покани на вечер за габровски хумор в кварталното читалище, поканата се състоеше от три думи: «Ела. Ще икономисваме». Попитах какво. Тя отвърна, че отговорът е четвърта дума, а бюджетът за покани вече е изчерпан. Елена е от Габрово и обича да разказва шеги най-вече за себе си. Аз съм от София и още на вратата обясних, че не виждам смисъл да пътувам през половината град заради икономия. «Значи сме започнали успешно — каза тя. — Имаме и първото оплакване». Входът беше два евро. До кутията за билети имаше бележка: «Усмивките не се връщат като ресто». Оказа се, че парите са за хартия и осветление на клуба, а не за някаква тайнствена печалба. Един посетител попита дали може да дойде само за половината програма. Елена му предложи половин стол. Той я погледна, тя го погледна и двамата се засмяха. Столът, разбира се, си остана цял. Точно това разминаване между търговска точност и невъзможно предложение отвори вечерта. Първият участник разказа как написал списък на всички излишни разходи. Купил си специален тефтер, два цветни молива и линия, за да ги подчертае правилно. Накрая му останали пари само за надписа на първата страница: «Не купувай излишни неща». Някой отзад попита дали има продажба на такива тефтери. Разказвачът отвърна, че работи по въпроса, но първо трябва да си купи втори тефтер за приходите. Най-силно се смяха двама души, които току-що бяха снимали списъка му. После дойде моят ред. Признах, че за да спестя пет цента от печат, съм пренареждал поканата ни четирисет минути. Елена не ме попита колко струва времето ми. Тя попита дали поне съм оставил място за датата. Не бях. На екрана се виждаше прекрасно подредено съобщение за събитие, което можеше да се случи кога да е. За първи път през тази вечер не търсех къде е поантата: стоях в нея с телефона в ръка. До мен седеше момиче, което учеше български. То попита дали габровци наистина правят всичко това. Елена отвърна, че ако всяка шега беше факт, градът отдавна щял да има нужда от съвсем друга карта. После обясни спокойно: тук дребната грижа за разходите се увеличава, докато стане невъзможна. Разпознаваме навика и се смеем на размера му. Разказът не е анкета и не ни дава право да отказваме щедрост на непознат човек само заради родния му град. Момичето кимна, а после попита къде е датата върху моята покана. Към края стана ясно, че най-добрите реплики не се прицелват в онзи, който най-трудно би отговорил. Говорещият включва себе си в смешната ситуация и оставя на другите възможност да му възразят. Това не прави всяка шега безобидна: понякога и уж приятелски думи натежават. Затова Елена следеше лицето на събеседника, а не само смеха в залата. Когато един гост замлъкна, тя смени темата. Един възрастен мъж добави, че в неговото семейство пестят най-вече похвалите. После благодари на всички участници поименно. Получи се хубаво противоречие: обявената пестеливост направи щедрия жест още по-видим. Никой не го попита за паспорта му. За тази шега родното място нямаше значение. На излизане попитах дали догодина пак ще икономисваме. «Не знам — каза Елена. — Засега не успяхме да спестим нито един стол». Изпратих ѝ поправената покана с дата, час и адрес. Тя отговори само с усмивка. Този път не настоявах за четвърта дума.

Když mě Elena pozvala na večer gabrovského humoru do místního komunitního centra, pozvání sestávalo ze tří bulharských slov: „⁠Pojďte, ušetříme.⁠“ Ptal jsem se na co. Odpověděla, že odpověď bude čtvrté slovo, a rozpočet pozvánky už došel. Elena pochází z Gabrova a ráda vypráví vtipy především o sobě. Jsem ze Sofie a ve dveřích jsem vysvětlil, že nevidím smysl cestovat přes půl města, abych ušetřil. „⁠Pak jsme začali dobře,⁠“ řekla. „⁠Už máme první stížnost.⁠“ AVstupné bylo dvě eura. Vedle schránky na vstupenky byla poznámka: „⁠Úsměvy se nevrací jako drobné.⁠“ Ukázalo se, že peníze byly spíše na papír a osvětlení klubu než na nějaký záhadný zisk. Návštěvník se zeptal, zda by se mohl zúčastnit jen poloviny programu. Elena mu nabídla polovinu židle. Podíval se na ni, ona na něj a oba se zasmáli. Židle samozřejmě zůstala celá. Ten nesoulad mezi komerční precizností a nemožnou nabídkou otevřel večer. První účastník nám řekl, jak uvedl všechny své zbytečné výdaje. Koupil si speciální sešit, dvě barevné tužky a pravítko, aby si je pořádně podtrhl. Nakonec mu zbylo dost peněz jen na nadpis na první stránce: „⁠Nekupovat zbytečné věci⁠“. Někdo vzadu se zeptal, zda jsou takové notebooky na prodej. Vypravěč řekl, že na tom pracuje, ale nejprve si potřebuje koupit druhý notebook, aby měl příjem. Dva lidé, kteří právě vyfotografovali jeho seznam, se rozesmáli nejhlasitěji. Pak jsem byl na řadě já. Přiznal jsem, že abych ušetřil pět centů za tisk, strávil jsem čtyřicet minut přestavováním naší pozvánky. Elena se nezeptala, jakou cenu má můj čas. Zeptala se, jestli jsem alespoň nechal místo na rande. já ne. Na obrazovce bylo krásně upravené upozornění na událost, která se mohla kdykoli stát. Poprvé toho večera jsem nemusel hledat pointu: stál jsem uvnitř s telefonem v ruce. A vedle mě seděla dívka, která se učila bulharštinu. Zeptala se, zda lidé v Gabrovu skutečně dělali všechny tyto věci. Elena odpověděla, že kdyby byl každý vtip skutečností, město by už dávno potřebovalo úplně jinou mapu. Pak klidně vysvětlila: tady se malá starost o utrácení zvětšuje, až se stane nemožným. Poznáváme zvyk a smějeme se jeho rozsahu. Příběh není průzkumem a neopravňuje nás odepřít cizímu člověku štědrost jen kvůli jeho rodnému městu. Dívka přikývla a pak se zeptala, kde je datum na mé pozvánce. Ke konci bylo jasné, že nejlepší řádky nemířily na osobu, která nejméně dokázala odpovědět. Řečník se zapojí do komické situace a ponechává ostatním prostor pro nesouhlas. To neznamená, že každý vtip je neškodný: i domněle přátelská slova mohou někdy zavážit. Elena tedy sledovala tvář toho druhého a naslouchala smíchu v místnosti. Když se jeden host odmlčel, změnila téma. Astarší muž dodal, že jeho rodina šetřila hlavně chválou. Poté jmenovitě poděkoval všem účastníkům. Vytvářelo to příjemný rozpor: deklarovaná šetrnost ještě více zviditelnila velkorysé gesto. Nikdo se na něj neptal. Jeho rodiště nemělo na ten vtip žádný vliv. Opři odchodu jsem se zeptal, zda budeme příští rok zase šetřit. „⁠Nevím,⁠“ řekla Elena. „⁠Zatím se nám nepodařilo zachránit jedinou židli.⁠“ Poslal jsem jí opravenou pozvánku s datem, časem a adresou. Odpověděla jen s úsměvem. Tentokrát jsem netrval na čtvrtém slově.