Překládání idiomů

На работилница за превод в Пловдив участниците получават кратък оригинален разказ. В него млада фотографка предлага на съседите да съберат снимки от стария двор. Един съсед я предупреждава да подхожда «с едно наум». Той не ѝ забранява нищо и не я обвинява в наивност. По-скоро ѝ напомня, че хората помнят едни и същи събития различно. Преводът трябва да запази това меко предупреждение. Ако го превърне в рязко «Не вярвай на никого», събеседникът ще стане друг човек. Първият участник търси идиома за идиомата. Той отваря няколко речника и записва всички съответствия. Вторият започва с въпроса какво прави репликата в сцената. Третата участничка предлага спокойна перифраза: нека фотографката проверява разказите, без да отхвърля хората. Нито един от трите подхода не е автоматично победител. Речникът дава възможности, но не знае дали героят говори с приятел, с дете или с непознат. Тъкмо този контекст решава кое съответствие е уместно. В следващия абзац възниква по-труден проблем. Съседка казва, че някой «хвърля прах в очите» с прекалено красиви истории. Фотографката поглежда прашните снимки и отговаря, че поне снимките наистина имат нужда от почистване. Буквалният прах продължава преносния образ. Възможно е езикът на превода да има идиома за заблуждаване, в която прах изобщо не участва. Ако преводачът я избере механично, отговорът за снимките ще изгуби опората си. Читателят ще види смяна на темата вместо тиха шега. Ръководителката предлага три пътя. Може да се потърси израз, който пази и заблудата, и праха. Може да се промени образът в двете реплики, ако новият е естествен и не противоречи на сцената. Може и да се запази по-пряка форма, последвана от ненатрапчиво пояснение. За всяко решение има цена. Пояснението забавя шегата; новият образ може да изисква друг предмет; пряката форма може да звучи чуждо. Затова участниците трябва да прочетат не само спорната дума, а цялата сцена. После групата сравнява два английски варианта на «Мери си приказките». Единият звучи като заплаха, другият — като приятелски съвет. В оригинала по-възрастна съседка говори на племенницата си, преди тя да поиска разрешение за изложбата. Не иска да я уплаши, а да ѝ помогне да не обещае нещо неизпълнимо. Участниците избират по-мекия вариант. Те не го обявяват за единствения верен превод на израза. В друга сцена, с друг глас и друго отношение, по-рязкото решение би могло да се окаже точно. Накрая всеки предава превод и кратка бележка за едно свое решение. Бележката назовава ефекта, който е запазен, и онова, което е изгубено. Не е нужно да защитава всяка дума. Важно е да покаже, че изборът е съзнателен. Ръководителката завършва с въпрос: «Ако героят прочете превода, ще познае ли начина, по който се отнася към другите?». Отговорът не отменя речника и не оправдава произвола. Той напомня, че идиомата е част от човешко действие. Преводът трябва да позволи на това действие да се случи и на другия език. При проверката двойките разменят преводите си. Всеки трябва да опише героя само по превода на партньора: предпазлив ли е, доброжелателен ли е, говори ли от позиция на превъзходство. Ако описанията се разминават с оригинала, причината невинаги е в идиомата. Може да е в глагола, обръщението или прекалено рязкото отрицание. Затова прегледът трябва да обхване и съседните думи. Понякога една мека частица възстановява отношението по-добре от цяла страница обяснения за културните различия.

Na překladatelském workshopu v Plovdivu účastníci obdrží krátký originální příběh. Mladý fotograf v něm navrhuje, aby sousedé shromáždili fotografie jejich starého dvora. Jeden soused ji varuje, aby postupovala „⁠s výhradami⁠“. Nic jí nezakazuje, ani ji neobviňuje z naivity. Spíš jí připomíná, že lidé si stejné události pamatují jinak. Překlad musí zachovat toto jemné varování. Pokud se to stane neomaleným „⁠Nikomu nedůvěřuj⁠“, ze souseda se stane jiná osoba. První účastník hledá idiom odpovídající idiomu. Otevře několik slovníků a zaznamená všechny ekvivalenty. Druhý začíná otázkou, co dělá čára ve scéně. Třetí účastník navrhuje klidnou parafrázi: fotograf by měl zkontrolovat účty, aniž by propouštěl lidi. Žádný ze tří přístupů nevyhrává automaticky. Slovník nabízí možnosti, ale neví, zda postava oslovuje kamaráda, dítě nebo cizince. Tento kontext určuje, který ekvivalent se hodí. Další odstavec představuje těžší problém. Soused říká, že někdo „⁠hází lidem prach do očí⁠“ s příliš hezkými příběhy. Fotograf se podívá na zaprášené fotografie a odpovídá, že alespoň fotografie opravdu potřebují vyčistit. Doslovný prach pokračuje v obrazném obrazu. Cílový jazyk může mít idiom pro zavádějící lidi, který neobsahuje vůbec žádný prach. Pokud to překladatel zvolí mechanicky, odpověď o fotografiích ztratí základy. Čtenář místo tichého vtipu uvidí změnu tématu. Vedoucí dílny navrhuje tři cesty. Mohou hledat výraz, který zachovává klam i prach. Mohou změnit obraz v obou řádcích, pokud nový zní přirozeně a zapadne do scény. Nebo si mohou ponechat přímější znění následované nenápadným vysvětlením. Každé řešení má svou cenu. Vysvětlení zpomaluje vtip; nový obrázek může vyžadovat jiný objekt; přímá formulace může znít cize. Účastníci si proto musí přečíst celou scénu, nejen sporné slovo. Skupina poté porovná dvě anglické verze „⁠Dávej pozor, co říkáš⁠“. Jedna zní jako výhrůžka, druhá jako přátelská rada. V originále starší sousedka mluví se svou neteří, než neteř požádá o povolení k výstavě. Chce jí pomoci vyhnout se slibům nemožného, spíše než ji vyděsit. Účastníci volí jemnější verzi. Neprohlašují to za jediný správný překlad výrazu. V jiné scéně, s jiným hlasem a vztahem, by ostřejší řešení mohlo být přesné. Na konci každý účastník předloží překlad a krátkou poznámku k jednomu rozhodnutí. Poznámka pojmenovává zachovaný efekt a to, co bylo ztraceno. Nemusí obhajovat každé slovo. Mělo by ukázat, že výběr byl záměrný. Vedoucí končí otázkou: „⁠Kdyby postava četla překlad, poznala by, jaký mají vztah k ostatním?⁠“ Odpověď nenahrazuje slovník ani neomlouvá svévolné změny. Připomíná nám, že idiom je součástí lidského jednání. Překlad by měl umožnit provedení této akce i v jiném jazyce. Během kontroly si dvojice vymění své překlady. Každá osoba popisuje postavu pouze pomocí verze svého partnera: jsou opatrní, laskaví, mluví z pozice nadřazenosti? Pokud se popisy liší od originálu, idiom není vždy příčinou. Může to být sloveso, forma adresy nebo příliš drsný zápor. Recenze proto musí obsahovat okolní slova. Někdy jedna jemná částice obnoví vztah lépe než celá stránka vysvětlující kulturní rozdíly.